Na snímcích je ruskojazyčná ukrajinská básnířka Elena Vilčinská z Kyjeva, žijící v Brně
Autorské čtení s názvem Emoce od ruskojazyčné ukrajinské básnířky Eleny Vilčinské (81) z Kyjeva, dnes žijící v Brně, uspořádal v sobotu Ruský kulturně osvětový spolek na Moravě.
E. Vilčinská se narodila uprostřed Velké vlastenecké války. V době své základní školní docházky a svého mládí v ukrajinské metropoli psala verše tzv. do šuplíku. O lidech a pro lidi, kteří ji obklopovali, o krajině, o zemi či o vlasti… Ale převážně jen do sešitů. Nebo jako emotivní básně věnované konkrétní osobě. Také své na těžkou nemoc zesnulé dceři. »Je to prostá žena, avšak silná osobnost, která je vzor pro ostatní. Už v době poválečného strádání shromáždovala okolo sebe houf dětí a vzdělávala je jako učitelka,« uvedla předsedkyně RKOSM Ljubov Vondroušková. Vilčinská absolvovala vysokou pedagogickou školu a pracovala na pozici učitelka. Poté byla metodistka v pedagogickém ústavu. Ukrajinská básnířka dosud jen jednou vydala část svých veršů knižně. A to v roce 2010 pod názvem Emoce. Do Brna telefonovali lidé až z Novosibirska, že zdraví Elenu Vilčinskou jejíž verše mají doma v knížce v knihovně. O svoji tvorbu se podělila v sobotu tato básnířka při autorském čtení se zájemci z řad členů a příznivců Ruského kulturně osvětového spolku na Moravě v rámci projektu Dny ruské kultury 2023.Vilčinská vyprávěla, že poprvé v Československu byla ve svých 22 letech, kdy našla svoji ztracenou sestru. Za války ji Němci chytili v Kyjevě a poslali do pracovního lágru v říši. Po osvobození přijela do táborového ženského baráku mezinárodní skupina, jejíž členové si vybírali pro sebe holky jako koně na trhu. Moji sestru si vybral a odvezl domů na práci jako služku bohatý Čech. Nakonec se s ní oženil a spolu žili v hornickém Zbýšově u Brna. Měli děti a moje sestra stále toužila vrátit se do Kyjeva. Sovětský představitel N. S. Chruščov to nepovolil, jedině vrátit se sama, až budou děti plnoleté.»Přijela jsem s manželem do ČSSR v roce 1975 na pohřeb sestry, kde v závěti prosila o pohřbení na rodné půdě v Kyjevě. Po ztrátě manžela a odjezdu syna na vojnu jsem odjela do Brna a pokračovala v pedagogické práci. Když vybouchla jaderná elektrárna Černobyl, musela jsem zachránit své děti. Provdala jsem se, dostala české občanství i byt v Brně. Učila jsem děti rusky a ony mě učily česky. Po emotivní práci jsem se odreagovávala tím, že jsem stále něco tvůrčího psala. Verše se mi v hlavě rodí často, proto jimi plním sešity. S dětskými povídkami Bylo — nebylo jsem obsadila v roce 2018 v mezinárodní soutěži první místo a dostala jsem za ně diplom. Mé povídky a básně četl dobrý známý, malíř Josef Kremláček a radil mi udělat z toho knihu. Chtěl ji ilustrovat. Můj rukopis si vzal k sobě, avšak nečekaně zesnul. Jeho příbuzní z Kanady jeho pozůstalost i s mými rukopisy zlikvidovali. Teď mi přestává sloužit zdraví, ztrácím zrak a přežila jsem i klinickou smrt…,« uzavřela vyprávění E.Vilčinská.
(vž)
FOTO — Václav ŽALUD
